Aktuality
Společné vzdělávání: Děkuji za to, kým dnes naše Zuzka je / 11. 04. 2017 /
„Za základní předpoklad Zuzčiny inkluze považuji její vnímání sebe samé jako samozřejmé součásti světa dětí, v němž se pohybuje,“ říká Jana Jarošová, matka dvou dcer, učitelka klavíru a speciální pedagožka, která svou dceru od malička vychovává jako plnohodnotného člena většinové společnosti.
Nyní osmnáctiletá Zuzana, která se narodila s Downovým syndromem, žije se svou rodinou v Českých Budějovicích. Zde také úspěšně dokončila běžnou Základní školu Dukelská a nyní nastoupila na soukromé česko-anglické gymnázium.
Zuzka nastoupila do běžné základní školy po odkladu školní docházky, přičemž první třídu měla navíc rozdělenou do dvou ročníků. Své spolužáky znala již z mateřské školky a měla mezi nimi řadu kamarádek. Díky vhodnému pedagogickému přístupu a podpoře asistentky pedagoga, která byla Zuzce pro případ potřeby vždy nablízku, byli spolužáci od počátku vedeni k laskavosti a přijetí a za celou dobu školní docházky nedošlo k žádnému zásadnějšímu problému. Počet vyučovacích hodin měla Zuzka snížený na 23 hodin týdně s tím, že pokud bylo třeba, mohly s asistentkou ze třídy odejít a učit se v kabinetu nebo venku. „Společně se speciálně pedagogickým centrem jsme zvolili počet hodin, který byla Zuzka schopná ve škole zvládnout tak, aby nebyla dlouhodobě vyčerpaná a její začlenění se nestalo spíše kontraproduktivní. Zuzka se totiž obvykle velmi rychle unaví, což ale nemusí být pravidlem u všech dětí s Downovým syndromem,“ říká Zuzčina matka.
Po celou dobu základní školní docházky se Zuzka učila podle stejných učebnic jako ostatní děti. „S každým pedagogem jsme se dohodli na tématech, které Zuzka bude probírat společně s dětmi, ale také na tom, co vynecháme. S asistentkou jsme se také aktivně podíleli na přípravě zjednodušených pracovních listů,“ doplňuje Jana Jarošová. V předmětech vaření a příprava pokrmů, občanská a výtvarná výchova, kde Zuzka asistentku nepotřebovala, pracovala samostatně spolu s ostatními dětmi. Z tělesné výchovy byla Zuzka nakonec osvobozena, protože její náročnost na druhém stupni již nebyla schopna zvládnout.
„Ve škole se Zuzka rozhodně necítila přetížená, do školy se vždy vysloveně těšila, zejména na své kamarádky a na svou skvělou paní asistentku. S kamarádkami, které s ní vyrůstaly již od mateřské školy, se Zuzka scházela i po škole a zůstaly přítelkyněmi dodnes,“ říká Zuzčina maminka. Právě Zuzčiny kamarádky, které s ní od malička vyrůstaly a chodily do stejné třídy, považuje za zásadní motor jejího rozvoje. „To kvůli nim se Zuzka snaží. Chce umět, to co ony, být jako ony, prostě jednoduše řečeno, chce být jednou z nich.“
Celkový rozvoj dítěte a jeho přípravu považuje Jana Jarošová za stěžejní a základ vidí především v postoji a nasazení rodičů. Ti totiž již od narození určují množství podnětů, které dítě dostává, a prostředí, ve kterém se pohybuje. „Pokud bychom Zuzku od raného věku nepřipravovali a nezačleňovali, výrazně by to ztížilo její přijetí vrstevníky, a to je pro dítě vždy nejdůležitější.“
Jako ředitelka českobudějovické společnosti Ovečka, o.p.s., která vznikla za účelem pomoci rodinám dětí s Downovým syndromem, také aktivně pracuje s řadou dalších dětí s touto diagnózou na rozvoji jejich rozumových funkcí, a to už od dvou let věku až po dospělost. „Předpokladem úspěšného začlenění do školy je ochota dítěte podřídit se pravidlům, vnímat a zpracovávat informace, a to je třeba děti s Downovým syndromem učit již od raného věku. Ve škole pak musí mít dítě pocit přijetí a bezpečí.“
Děkuji především Zuzčiným přítelkyním, které ji stále rády berou mezi sebe, její asistentce Jiřině a učitelům za to, kým dnes naše Zuzka je“, uzavírá Jana Jarošová.
