NIDV Národní institut pro další vzdělávání

        Již třikrát jsme vám na stránkách NIDV nabídli rozhovory s předními českými studenty a studentkami, kteří vyhrávají republikové olympiády a jiné soutěže pro mladé vědce, případně vozí ze zahraničních soutěží a setkání medaile či jiné úspěchy. Po mnoho let k nim patřila i Hana Pařízková z Velkého Meziříčí, která obsazovala pravidelně přední místa v geografických soutěžích. Při posledním setkání paní ministryně Valachové s českými studenty-reprezentanty byla už ale v jiné roli: organizátorky, která naše středoškoláky doprovázela do Pekingu na světovou olympiádu v geografii. Paní inženýrku Květoslavu Stejskalovou naopak pravidelně potkáváme při každoročním předávání cen Nadačního fondu Jaroslava Heyrovského nejúspěšnějším studentům Středoškolské odborné činnosti i účastníkům předmětových olympiád a také jejich učitelům. Zajímal nás její pohled „z druhé strany“ na dění v oblasti nadaných a talentovaných, na možnosti, které mají dnes u nás a jakou vidí jejich perspektivu do budoucna.

Hana Pařízková

Vy jste už na základní škole byla velmi úspěšnou účastnicí různých soutěží, během střední školy jste to pak dotáhla i na mezinárodní úspěchy. Vzpomínáte si, co stálo na začátku této Vaší cesty?

    Na to asi neumím úplně odpovědět, rozhodně to totiž nebyla jediná situace, osoba, Myslím si, že do značné míry mě ovlivnilo to, že jsem se ještě v předškolním věku naučila číst a od té doby jsem četla doslova kdekoliv, kdykoliv a cokoliv, a to včetně nejrůznějších dětských encyklopedií. Nejvíc mě (asi jako spoustu dětí) bavily knížky o zvířatech, ale nezůstala jsem jenom u nich. A právě díky téhle své čtenářské vášni jsem získala nejen spoustu znalostí, ale také chuť se ptát a dozvídat se víc – chuť, která mi zůstala dodnes. To, že jsem se pak začala účastnit různých soutěží, vyplynulo vlastně tak nějak samo sebou.

Mohla byste uvést, od koho jste na té cestě dostávala pomoc a jakou? Případně byly na té Vaší cestě i nějaké překážky?
     Velké pomoci se mi určitě dostávalo od mých rodičů a také od školy (Gymnázium Velké Meziříčí). Nejenže mi pedagogové trpěli časté absence (dokonce kvůli mně přesunuli termín maturitních zkoušek!), ale škola mi také pomáhala s financováním různých odborných soustředění. Mezi svými soutěžními kolegy jsem se s takovým přístupem školy setkala skutečně výjimečně!

Co způsobilo, že jste se soutěžně nakonec prosadila hlavně v geografii?
    To by mě taky zajímalo. :-) Vlastně celou střední školu jsem už totiž věděla, že věnovat se chci biologii a chemii, a geografie tak šla trošku na vedlejší kolej. V účasti na zeměpisné olympiádě jsem ale pokračovala – a byla jsem úspěšná. Nevím, možná proto, že velkou část potřebných faktických znalostí jsem získala již na základní škole a na střední už jsem na nich jenom stavěla. Byť se to nezdá, geografie je do velké míry disciplínou, v níž člověk může, a dokonce by měl, většinu věcí logicky vydedukovat – rozhodně v ní nejde o to znát nazpaměť dvacet nejdelších řek světa. A do značné míry mi určitě pomohlo to, že se snažím mít celkově přehled, což je v tak rozmanitém oboru, jakým geografie je, určitě výhodou.

Co pokládáte za největší přínos svého středoškolského studia?
     Určitě množství znalostí a dovedností, které jsem během něj získala. To, že jsem zjistila, co mě baví a čemu bych se chtěla v budoucnu věnovat. A také to, že se nás pedagogové snažili vést k samostatnosti a zodpovědnosti za sebe, své okolí i své činy, to, že jsem se naučila se o sebe postarat. U mne to možná byl extrém, protože jsem právě díky různým soutěžím často byla mimo domov, nezřídka i v cizině, ale myslím si, že pro všechny středoškolské studenty je nesmírně důležité naučit se už před odchodem na vysokou školu tak trochu „stát na vlastních nohou“.

V tom posledním ročníku geografické olympiády jste už byla nikoliv soutěžící, ale patronkou našeho týmu. V čem to byla pro Vás jiná zkušenost?
       Ve skutečnosti jsem jednou z vedoucích českého týmu byla dokonce dvakrát, na předposlední Mezinárodní geografické olympiádě v Rusku a na té poslední v Číně. A v čem je to jiné? Dalo by se říct, že prakticky ve všem. Jako soutěžící má člověk starosti především s tou soutěžní stránkou, tedy s testy. Připravila jsem se dostatečně? Jak jsem je napsala? Neudělám sobě a potažmo i České republice ostudu? Organizační záležitosti řešit takřka vůbec nemusí. Být vedoucím týmu je mnohem větší zodpovědnost. Najednou přichází starosti s výběrem letenek, vyřizováním víz, během samotné soutěže se pak podílíte na opravování testů, musíte dohlédnout na to, aby „vaši“ studenti byli vždy tam, kde mají být... Co zůstává stejné, je možnost setkat se se spoustou zajímavých lidí z různých koutů světa, byť musím přiznat, že atmosféra mezi studenty se mi zdála mnohem otevřenější a přátelštější než mezi vedoucími.

Kdybyste mohla naordinovat nějakou léčebnou kůru našemu školství, z čeho by sestávala?
       Vzhledem k tomu, že jako většina studentů mám zkušenost, že často záleží spíš na tom, kdo učí, než na tom, co učí, bych našemu školství ráda naordinovala hromadu schopných, nadšených a ochotných pedagogů.

Jakou představu máte o své budoucnosti?
     V současné době studuji bakalářský obor Bioinformatika na Univerzitě Karlově, a protože mě studium nesmírně baví a tuto oblast vědy považuji za velmi užitečnou a perspektivní, určitě chci ve studiu tohoto oboru pokračovat i nadále. V dlouhodobějším měřítku bych se pak bioinformatice ráda věnovala na poli vědy.

Květoslava Stejskalová

Dnes jste už nejednou z nejznámějších tváří Nadačního fondu Jaroslava Heyrovského. Co Vás do něj přivedlo?

     Já pracuji řadu let (od r.1989) v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AVČR (ÚFCH JH) a s lidmi z NFJH jsem se potkávala při každoročním předávání Cen J. Heyrovského. Oni o mně věděli, že v ústavu pracuji a starám se o popularizaci vědy a vzdělávání studentů. Oslovili mne a přizvali ke spolupráci a já jsem se k nim ráda přidala. Dnes jsem místopředsedkyní NFJH a snažím se kromě popularizace odkazu J. Heyrovského cestou celé řady našich různých programů a akcí získávat sponzory na podporu talentovaných středoškoláků. To je ale velice nelehký úkol se zatím dost malým úspěchem.

Jednou z hlavních aktivit NFJH je udělování ocenění studentům úspěšným ve Středoškolské odborné činnosti a předmětových olympiádách. Proč zrovna toto podporujete?
     Z tradice. NFJH vznikl před více než 20 lety právě na to, aby ty talentované ocenil. V té době byl asi možná jedinou nadací, která toto dělala. Pak ale vznikly další a dnes je jich celá řada a všichni studenty oceňují, někteří i velkorysejšími částkami. My nemáme dostatek prostředků, abychom mohly dávat studentům granty na realizaci jejich projektů, ale ocenit vítěze a autory dobrých SOČ prací, to stále děláme. A taky jejich pedagogy, kteří od nás dostávají svou cenu.
      Další naše podpora studentů vychází ze vzájemné spolupráce s ÚFCH JH, kdy pořádáme různé programy a talentovaní zájemci o fyzikální chemii je mohou navštívit zdarma. Ročně to bývá např. několik desítek studentů, co u nás dělají stáže, nebo přijedou na letní školu. Finance na tyto naše projekty, a to je hlavně můj úkol, získáváme ze soutěží v dané problematice. Někdy se mi grant podaří získat, někdy ne. Velkorysý sponzor by pomohl, ale podpora směřovaná k talentovaným přírodovědcům je u nás stále v plenkách.

Vidíte za uplynulých deset let ve vývoji kvality studentů nějaký vývoj?
     Stále máme talentované studenty, ale nevím, zda by jich v přírodních vědách nemohlo být více. Asi mohlo a hlavně mělo. Ale to všechno souvisí dost se systémem výuky, jak je oslovíte a jak s nimi pracujete. Jsou školy, kde zapálený učitel zapaluje studenty, a jsou školy, kde nudná výuka chemie a fyziky odrazuje zástupy studentů a uhasí i ten sebemenší plamínek zájmu. Ono dělat něco pořádně, ať je to umění, sport nebo chemie, bolí. Musíte mít znalosti, to je číst, učit se, učit se jazyky, musíte danou věc zkoušet, to u nás v chemii znamená experimentovat, a hlavně musíte mít chuť, zvídavost, trpělivost a pracovitost.

     Dnešní společnost učí děti a studenty tomu, že pro šťastný život je důležité nějakou činností vydělat hodně peněz. A ona řada z nich tomu modelu věří a je jim jedno, co to bude za činnost. Já jim na svých kolezích vědcích ukazuji náš model: najděte se v nějakém oboru, co vás baví a poctivě jej vystudujte. To znamená, že studujte pro svou budoucnost ne pro kredity. Získáte profesi, která vás bude bavit, budete v ní dobří a někdo vás za ni bude taky potom, protože jste odborníky, dobře platit. A hlavně budete šťastní! No, a když je pozoruji, tak po tom mém mluvení do duše řada z nich o mých slovech začíná přemýšlet, a to je základní předpoklad pro to začít na sobě pracovat.

Vy také oceňujete učitele úspěšných studentů. Jakou mají podle vás zásluhu na těch úspěších?
    Velkou, mnohdy jsou právě oni těmi, kdo studenta/žáka přivedou k danému tématu/ oboru a nadchnou jej a pak povzbuzují.  Zvláště u studentů, co dělají SOČ práce, je úloha pedagoga v procesu formování žáka do daného oboru zásadní. Znám hodně pedagogů z různých škol napříč naší republikou, kteří takto fungují a ocenění od NFJH dostávají opakovaně. Někteří již vychovali několik generací talentovaných studentů. A taky je pěkné pozorovat, že se k nám při předávaní Cen NFJH dnes dostávají v roli konzultantů i bývalí ocenění studenti, kteří sami prošli soutěžemi a teď jako vysokoškoláci, či již jako hotoví odborníci po vysoké škole sami vedou práce středoškoláků. Takže práce jejich pedagoga, co nadchnul před lety je, se úročí již v další generaci.

Součástí nabídky NFJH je i putovní výstava o Jaroslavu Heyrovském a jeho výzkumu v oboru polarografie s názvem Příběh kapky. S jakým přijetím příběhu tohoto našeho nobelisty se setkáváte?
     S výstavou již jezdím po České republice 9 let. Za tu dobu jsme byli na 22 různých místech. Všude, kam přijedu, ať to je muzeum, vysoká škola či škola střední, máme stejný cíl: výstavou oživit příběh člověka, který prožil velice pestrý a tvořivý život a jako vědec objevil metodu a na ní vystavěl široce uplatnitelný obor (polarografie), který stál vědeckému světu za to, aby jej v roce 1959 ocenil Nobelovou cenou za chemii. Výstava se skládá z textů, obrázků a fotografií, řady polarografů (desítka různých přístrojů ze 30. let až po 90. léta 20. století) a dalších exponátů, které příběh Jaroslava Heyrovského laické veřejnosti barvitě dokumentují.
      Jezdím na ni často přednášet a moje přednášky jsou přizpůsobené cílové skupině, která ji navštíví, takže toto téma přednáším třeba i žákům základních škol. Ohlas od návštěvníků výstavy je pozitivní, výstava se všude líbí a vyvolává zájem, což je ostatně vidět z počtu expozic (dosud 22), které již má za sebou. A co se týče příběhu Jaroslava Heyrovského ? Ten je velice zajímavý. Výstavou se nám jej daří zajímavě návštěvníkům nastínit, a pokud s nimi mám možnost na výstavě hovořit, tak se před ním, jako vědcem ale i jako člověkem, sklání.

Česká republika už dlouho žádnou Nobelovu cenu v přírodovědných oborech nezískala. Myslíte, že taková země, jako ČR dnes prakticky nemá šanci získat takové ocenění, nebo je to i něco, čím si sami v tom překážíme?
      To je složitější. My jsme dali už světu řadu vyřešených problémů, nových technologií, leků apod. Např. léky profesora Antonína Holého vzešlé z jeho talentu a léta trvajícího základního výzkumu pomáhají mírnit či zcela vyléčily různé nemoci, a přesto jeho nominace na Nobelovu cenu za chemii neobstály. Tato cena je hodně svázaná jednak s politikou a jednak s tím, že posuzovatelé jsou taky „jen“ lidé. Návrhy jsou posuzovány jinými vědci-odborníky. A třeba u Heyrovského ve 40. letech dost zafungovalo, že nominace na něj byly dlouho zmraženy proto, že posuzovatel záporným posudkem poškodil přínos polarografie a její důležitost mezi analytickými metodami.
      A potom – výzkumy, za které se dnes přírodovědné Nobelovy ceny udělují, jsou v oborech, jež vyžadují hodně financí. Dnes děláte chemii v nanoměřítku, na výsledky své práce se díváte elektronovými mikroskopy a dalšími drahými metodami. To je nutnost, bez této techniky se neobejdete. Chci říci, že věda je hodně drahá záležitost, a to vše se odráží v tom, čemu se u nás věnujeme a můžeme špičkově věnovat. U nás se dělá skvělá věda, ale jinde se prostě dělá ještě lepší, protože má větší podporu. Ano Nobelova cena je pro vědce nejvyšší metou, ale to, že je u nás nesbíráme, tak jako jinde, neznamená, že nemáme špičkové vědce nebo že se u nás věda dělá špatně.

Kdybyste mohla naordinovat nějakou léčebnou kůru našemu školství, z čeho by sestávala?
      Já se s žáky ZŠ a studenty SŠ velice často setkávám v našich výukových programech a pozoruji, že většina třídy se učí proto, aby obstála v testu, zkoušení, získala nějaké body a jelo se dál. U nás učíme přes příběh. Máme nějaký problém, a ten se žáci na základě svých dovedností nebo těch, co nabudou při naší výuce, snaží vyřešit. Z hodin výuky u nás pak odcházejí často se slovy, že je to vlastně strašně jednoduché. Takže ten recept: do každé tématiky by se měl zasadit onen příběh, aby žák jasně cítil, proč musí znát vzorec, umět počítat, znát souvislosti apod. Bez těchto znalostí se neobejdeme.
      Další fakt, který je klíčový, je deficit výuky experimentem. Ta se ze škol všech stupňů stále více vytrácí. A to je velice špatné s nedozírnými následky. Experiment je cesta k zaujetí studenta, k nárůstu jeho tvořivosti a taky k tomu, že téma/problém  si vezme brzy za své. Dnešní výukový systém staví na nových technologiích, a tak se řada věcí odehrává ve virtuální sféře. Ale v chemii, fyzice a biologii je zásadní ty věci mít v ruce, zkusit si je. Těžko budeme mít tvořivé odborníky, když studenty necháme dívat se na video a pracovat s internetem či interaktivní tabulí. Vraťme do výuky experimenty, posilme tuto část výuky a uvidíte, že vzroste zájem o studium přírodovědných a technických oborů.
       Nejprve ale stanovme „solidní“ základ, co musí znát všichni, ale potom nechť se všichni zdokonalují v oborových seminářích: humanitáři nechť cvičí své dovednosti v diskusích a přírodovědci ať čile experimentují. Když se někdo bude živit jako sociolog, tak opravdu nemusí znát replikaci DNA (a navíc špatně) anebo budu-li chemik, měl bych znát geografické a historické souvislosti, ale nemusím být odborník na politický systém středoafrických zemí. Pohled na ten solidní základ je ale asi tak rozdílný, že nakonec všechny předměty vyžadují (hovořím o gymnáziích), aby se studenti biflovali hrozně moc informací, a oni potom nemají čas na to, je vstřebat a umět využít. Student se tak stal takovým vsádkovým systémem s krátkodobou pamětí: naučit – zapomenout – a tak stále dokola a ve všech předmětech.